to třetí nebe...

ahoj, všechny vás moc zdravím, až teď jsem s hrůzou zjistila, že nejsem jedináa kolik nás vlastně je...můj příběh se od těch vašich neliší...1. března jsem přišla d jiného stavu, už podruhé, z prvního těhostenství se mi narodila krásná, zdravá dcera Nicole, proto jsem se neobávala druhého těhotenství a věřila v to, že budu mít zdravé miminko...všechny mé obavy uklidňovaly testy pana doktora, kterého jsem navštěvovala, já jsem se cítila výborně, byla jsem plná energie a když mi v pátém měsíci doktor oznámil, že čekám chlapečka, tak jsem byla ten nejšťastnější člověk pod sluncem...jak krásná představa, že budu mít páreček, dcera se těšila se mnou, každé ráno, když jsme vstávaly se ptala, jestli už je bráška vzhůru a pohladila rostoucí bříško...párkrát dala bráškovi přes pupík pusinku a já jsem byla moc šťastná...zničeho nic mě začalo pobolívat na pravé straně břicha a já se začala bát..řekla jsem o tom svmu doktorovi a ten mi napsal magnezium, že je to normální a že se jedná o natahování dělohy, tak jsem tomu věřila a nechala jsem to být...na další kontrole jsem o tom řekla svému doktorovi znovu, protože to začaly být bolesti, při kterých jsem nemohla ani stát a lehnutí si do postele mi taky nepomohlo...opět jsem byla uklidněna, že o nic nejde i když mi při kontrole dělohy zjistil, že mám změklý čípek a něco s konzistencí...neposlal mě na další vyšetření jen zkontroloval tlukot srdíčka maličkýho, to byl ten nejkrásnější zvuk na světě...překročila jsem 31 týden a doufala v to, že všechno bude dobré, vždyť už nám schází jenom kousek..přišla středa, kdy jsem seděla večer u televize, hladila jsem si pupík plný bouliček a vykládala jsem si s dcerou o malém zázraku, který přijde mezi nás...o půlnoci jsem cítila poslední pohyby..ve čtvrtek jsem vstala o půl osmé a hrozně jsem se zděsila..poslední dva měsíce jsem vstávala s maličkým o půl páté ráno, vždycky mě probudil skoro e stejnou dobu, tak jsem už tušila, že něco není v pořádku...sešla jsem dolů do kuchyně a udělala si kávu, malý se neprobudil ani po snídani, ani po kávě a dokonce neodpovídal na moje ťukání na bříško...začala jsem se pomalu smiřovat s tím, že už ho nikdy neuvidím...zavolala jsem svému doktorovi, požádala jsem o kontrolu, přijela jsem k němu a čekání v čekárně netrvalo ani deset minut, ale mě přišlo věčné...se slzama v očích jsem si šla po potrzení, že mi maličký umřel...i když jsem to čekala od rána, stejně věta:,, nepotěším vás!", mě zlikvidovala!!!!!!!!!!začala jsem panikařit, jak to mám oznámit svému okolí, čekala jsem hrozně dlouho na vypsání papíru do porodnice a šílela uvnitř sebe, ajk se mi to mohlo stát..bývala jsem energický člověk, který věřil v zázraky, ale v tu chvíli jsem v sobě neměla ani kousíček toho člověka, kterým jsem byla...oznámila jsem to manželovi, mamince a své sestře a to bylo vše, co jsem mohla.pak už se roztočil kolotoč příjmu v nemocnici, v pátek ráno jsem čekala na doktora, který mi přišel zavést tabletku na otevření čípku, za dvě hodiny další, ve čtyři hodiny píchnutí vody a v šest začalo to nejhorší, na co jsem čekala už od začátku...porod maličkýho Damiánka, který už s námi nikdy nebude...v momentě, kdy jsem začala rodit, jsem chtěla umřít...na chlapečka jsem se moc těšila a tohle mě úplně zlomilo..už ze mě není ten člověk jako dřív..je to 14 dní, ale mě to přijde jako včera, žádná úleva zatím nepřišla, jen samá bolest po prázdné náruči..člověk se těší na miminko a nemá nic, z porodnice, místo štěstí a obrovské radosti z maličkýho tvorečka, jsem si odvezla šílenou bolest na srdíčku a zničenou dušičku..nevím jak dál...dcera mě drží nad vodou, ale to je tak všechno!!