Deník urvaného rodiče

Určitě, když se zamyslíte, anebo ani zamyšlení nepotřebujete, vzpomenete si, co šeptáte každý večer před spaním Vašim dětem???

Můj starší syn už o šeptání před spaním moc nestojí I když někdy... se ozve... "Mamko, pojď si povídat."

Od mého posledního zápisu do Daiova deníčku se toho změnilo mraky:

"A na příští kontrole si popovídáme o příkrmech," pronesla zvesela Daijirkova dětská lékařka, když jsme u ní byli před dvěma týdny. Vyvalila jsem oči a nevěřila vlastním uším! Jaképak příkrmy? Ne ne ne, na to ať zapomene, do půl roka jenom mlíčko!

Tak už to nejsou nové povinnosti. Už mi netrvá půl hodiny, než miminko přebalím, jako to bylo prvně. Což si mimochodem zasluhuje poměrně slušný potlesk, protože Daísek nevydrží s rukama a nohama chvíli v klidu, má ohromnou radost, když ho za nic na světě nemůžu dostat do oblečení, protože potřebuju, aby tu mrňavou nožku ohnul v koleni a jemu se zrovinka nechce, tak proč by spolupracoval? A abych to neměla tak jednoduché, dovedností posledních týdnů je odstrkování. Chceš mě maminko namazat? Šup nožkama a ruce i s krémem k němu nedostanu, ani kdybych se na čtverečky poskládala. Totéž platí i u koupání a kojení. A víte co? Nestěžuju si.

Panebože, už jsou mu tři měsíce. Celé dlouhé tři měsíce. Daísek už není ten čtyřkilový uzlíček, který jsme si přinesli domů z porodnice. Už nemá nedoostřená očka, nelehává zesláblý na ramínku a také nespí skoro v kuse.

Možná jsem nevěděla, co mám cítit, když se malý Daijiro narodil. Někdy zamrzí ta chvíle, protože mám pocit, jako bych ji úplně promeškala. Ta hrozná únava nasbíraná za nekonečné dva dny snahy přivést tohohle drobečka na svět, ta mi ty chvíle vzala. Nezapomenu na okamžik, kdy jsem poprvé v životě uviděla našeho chlapečka a ani se ho nedotkla. Měla jsem ho vzít do náruče, chňapnout po něm, sotva mi ho ukázali, mazlit se s ním a přivítat ho na světě tak, jak jsem si vždycky myslela, že to udělám. Jenže já se jen dívala...

Svět byl tak jiný, tolik odlišný, než ses narodil. Vzpomínám si na to a prožívám každou vteřinu, jako bych žila někde jinde. Nějak jinak. Věděla jsem, že to tak bude. Že se narodíš a změníš všechno, co bylo dosud stálé...

Sešeřelá místnost, ticho a klid. Sedím na posteli a dívám se na malou dětskou postýlku, povlečenou do čistého a s nebesy. Uvnitř leží zabalená zavinovačka a já natahuju krk, jak můžu, abych dohlídla na ten poklad v ní schovaný. Ale místo obličejíčku mám jen rozmazané místo... Kdepak, ještě není čas, abych viděla miminko. Pootočím hlavu. K postýlce přichází malý Honzík, naše první miminko. Dívám se na něj a vím, že tu není doopravdy. Chci ho obejmout, pochovat, ale nesmím. Ani on se ke mně nerozběhne a nenatáhne ručky. Nesmím se ho dotknout, nebo zmizí... Přistoupí k postýlce a kouká do ní. Je to hrdý velký bráška. Brečím. Je mi jasné, že víckrát je spolu neuvidím.

Jak už jsem psala, řadím sama sebe do zástupu URVANÝCH RODIČŮ. Myslím,že můj muž je chtě nechtě v tomto zástupu mým souputníkem. Důkazem toho je náš výlet do Zlínské ZOO, kam jsme se vydali před dvěma lety. Tehdy bylo našim dětem o dva roky méně. Logicky, že?...ehm... Zdůrazňuji čistě proto, abych vám přiblížila, co hrozného se nám mohlo přihodit.

"Shaya je génius," pomyslím si, když si tak hledám, do kterého z deníčků bych mohla přispět. No jasně. Deník UŘVANÉHO rodiče... Ta holka mě snad zná.