Deníčky

Jak je jen možný, že to tak strašně bolí??? Za devět dní jsem mohla být nejšťastnější dvojnásobná maminka a místo toho už je to osm týdnů, co pláču po svém chlapečkovi Damiánkovi... Jak jen můžeme tak bezmezně milovat i když už to stvořeníčko není s námi???

Napsala nám nová čtenářka Zdenka svůj životní příběh. I když je ještě mladá, má toho hodně za sebou.  Přesto si zaslouží naše uznání za to, jak se s osudem pere a nevzdává se. Budu ji přát mnoho štěstí do dalších let a splnění jejího snu. A teď už nechám psaní na ní.

Určitě, když se zamyslíte, anebo ani zamyšlení nepotřebujete, vzpomenete si, co šeptáte každý večer před spaním Vašim dětem???

Můj starší syn už o šeptání před spaním moc nestojí I když někdy... se ozve... "Mamko, pojď si povídat."

Kráčela ulicí, pihovatý nosík mírně nahoru, vlasy rozevláté jako rusalka právě vycházivší z lesa. Kdybyste ji to ráno zahlédli, mysleli byste, že se při chůzi snad ani nedotýká nohama země. Jako by byla některou z pohádkových bytostí, jako by byla jen přízrak v ranní mlze. Nenáviděla tu školu. Dřevo milovala, ani všechna ta udělátka, která potřebovala, jí nevadila. Jen ti spolužáci kdyby alespoň maličko dospěli!

Od mého posledního zápisu do Daiova deníčku se toho změnilo mraky:

28. února 2009

Je sobota, jako stvořená pro rodinný výlet. Ráno jsme se domluvili, že pojedeme do nedalekéhu bazénu, kam chodíme na plavání miminek. Ještě jsem si zjistila, jestli tam Bublinkovi můžeme vzít kruh, a vyrazilo se. O tom, co se dělo v bazénu, se moc rozepisovat nebudu. Řeknu asi jen to, že po půl hodině se rozhodl, že chce jíst (ještě kojím) a tak mě začal svlíkat z plavek.

Ráda bych se Vám svěřila i se svou bolestí. Už je to dlouho, co to držím v sobě. Před dlouhými čtyřmi roky, bylo mi právě 18 let, jsem se seznámila s jedním klukem. Byl hodný a milý. Bylo mi s ním dobře, akorát všem říkal, že děti chce nejdříve za pět let. V tu chvíli mi to nepřišlo divné, ALE...

25. února 2009 - Bublinka začíná lézt. Pro nás je to úžasná novinka, ale náš pes naši radost nesdílí. Je to už starší pán a má rád svůj klid. No a panička mu do domova plného pohodlí a laskominek najednou přinesla něco takového divného a brečícího, všichni kolem toho běhají a jeho si nikdo nevšímá...

"Cože budeme mít???" Pan Blázník tomu prostě nemohl uvěřit. Na okamžik ho napadlo, že ho unesli marťani a teď na něm dělají pokusy, kolik toho asi tak vydrží. Měl krevní tlak doslova nadpozemský a ve tváři povážlivě rudnul.
"Slyšel jsi dobře."
"Maruš, ty jsi se zbláznila. Vážně jsi zešílela."
"Hmmm, že jsem u toho byla sama, co!" odsekla paní Blázníková dotčeně.

Bublinka, tak říkám svému synovi Honzíkovi... To jen pro vysvětlení.

14. dubna 2008
Porod už měl přijít každou chvíli, ale já sem se ani trošku neotvírala a ani Bublinka se netvářil, že má přijít na svět. Dali mi vyvolávací bobuli a čekalo se. Každou chvíli dávali Bublinku na monitor a sledovali srdíčko, přišel večer a stále nic. Čekala na mě jedna z nejdelších nocí. Nechali mě spát na "hekárně", v noci proběhli tři přirozené porody a já s napětím čekala, kdy se ten zázrak konečně přihodí mně. Několikrát mě vzbudili kvůli monitoru.