Odražme se ode dna!

  Vztek (3. měsíc - ...)

Třetí fáze, i když možná trochu překvapivá, je zatraceně důležitá. Její hranice se už nedají určit, protože teď už končí společné kroky a tempo uzdravování se odvíjí od vlastností a schopností každé z nás. V této fázi se smutek dává cestou individuální. I když fáze zůstávají stejné, jejich nástup, průběh a odeznění se liší u každé z nás.

Zoufalství (2. týden - 2. měsíc)

Přichází okamžitě, jakmile začne odeznívat šok, takže plynule přejdete do zoufalství. Možná to ani nepostřehnete. Uvědomíte si to až tehdy, kdy se zničehonic složíte a budete štkát jako raněné zvíře. V tento okamžik vám všechno dojde. Záchranné berličky šoku, které vás dosud podepíraly, najednou zmizí jako mávnutím kouzelného proutku. Vzápětí spadnete na dno a pořádně si přitom namlátíte. Toto je nejhorší fáze. Když ji přetrpíte, máte z poloviny vyhráno.

Ztráta dítěte není procházka růžovým sadem. Čeká vás moře slz a pořádný kopec dřiny. Něco přijde samo, na něčem musíte zapracovat. Úspěšně dokončit proces smutku, to není jen záležitost přírody, ale také vaší chuti žít znovu, vaší odvahy nenechat se totálně převálcovat. Smutek je neměnný proces s individuální dobou a intenzitou, skládající se z několika fází. Postupně vám představím každou z těchto fází. Poznejte ji. Možná uvidíte sami, že smrt svých dětí prožíváme stejně nebo velmi podobně. Takové zjištění vás trochu uklidní a ujistí, že vše, co prožíváte, je naprosto normálním průběhem.

Téměř náhodou jsem narazila na tyto stránky a když jsem začala pročítat vaše příběhy, vzpomínky mi vehnaly slzy do očí. Náš příběh snad skončil šťastně, ale přesto bych se s vámi chtěla o něj podělit, protože i já stále cítím ve svém srdci ohromnou bolest, strach, zoufalství a smutek. Jsou to chvíle, na které se nedá zapomenout. Osud dokáže být někdy velmi krutý před tím, než ukáže svou přívětivou tvář.

Mám dva syny. Třináctiletého Danečka a dvouletého Kubíka. Ve chvíli, kdy se narodil první, v podvědomí se mi usadilo přání: Prosím, ať nepřežiji svoje děti.

Je to pár dnů, co jsem náhodou při svém brouzdání na netu narazila na film režisérky Olgy Sommerové: Přežili jsme svoje děti. Chvíli jsem sbírala odvahu, ale nakonec jsem klikla a 56 minut jsem seděla před obrazovkou svítící do nočního obýváku jako přikovaná k zemi. Lapajíc po dechu, byly chvíle, kdy jsem přes slzy neviděla.

Kdy je dítě skutečně dítětem, nebo je alespoň za dítě považováno? Toť to otázka. Možná si říkáte, co to píšu, vždyť to je přece nad slunce jasné - ale ono to asi tak jasné není. Přemýšlím nad tím dnem i nocí, nemůžu si pomoct. Dnešní konzumní společnost mě někdy vyloženě žere.

Od první minuty, kdy se z vás stanou andělské maminky, vás zavalí moře emocí. Emoce v drtivé míře jsou něco, čeho se po následujících několik let nezbavíte. Osobně tvrdím, že andělské maminky by měly ihned vyfasovat nálepku "přecitlivělá" a podle toho by se k ní lidé měli chovat: citlivě, jemně, nezatěžovat ji hovadinami a hlavně na ni nehrnout další problémy. I andělské maminky mají jen jedna ramena a na těch už nesou tíhu ztráty.

Tyto články se mi píší těžce. Víte všichni, že nejsem žádný odborník na psychologii. Stejně jako všichni víte, že potřebujeme pomoc. Když se ptám andělských maminek, jakou pomoc hledají, často odpovídají, že potřebují mluvit. Mluvení a četné rozebírání smutných událostí nám pomáhají třídit myšlenky a - věřte nebo ne - pomalu nás smiřují a uzdravují z bolavých ran. Jenže s kým máme mluvit? Lidé se bojí nás poslouchat. A tak mnohé andělské maminky vážně zvažují, že vyhledají psychologa. 

Čtu a probírám se vašimi příběhy, ve kterých je bohužel spousta smutku, ale někdy, díky bohu, se v nich dají nalézt i střípky naděje. Možná si leckteré z vás říkají, že nemůžu pochopit, když svírám svoje dvě děti v náručí, jak vám doopravdy je, co cítíte. Já ale myslím, že mohu. Jediný, bohužel ale propastný a nesmírně smutný rozdíl mezi námi je, že já a moje děti jsme měli štěstí a zatím vždycky všechno dobře dopadlo.

Dělíme se tu o smutek i radost a tak i já vám povím náš příběh…

Když jsem oplakávala svého andílka, i přes všechnu bolest a zmatek jsem cítila zoufalou potřebu mluvit s někým, kdo také přežil svoje dítě. Snad jsem potřebovala slyšet, že to, jak se cítím, je normální. Že i přes to všechno jsem se nezbláznila. A hlavně, že se s takovou ranou vůbec dá žít dál. Jenže nebylo s kým si promluvit. Kdo z mého okolí byl ochoten poslouchat, ten mi stejně nerozuměl... Jako bych najednou mluvila jiným jazykem. A moji potřebu plakat umlčeli větou "budeš mít další dítě" nebo "jste mladí". V celičkém světě jsem si připadala jako ta jediná, poslední svého druhu...