Když se stýská...

Tak už začal Štědrý den. Je pár minut po půlnoci a já nemůžu usnout. Kolem mě je ticho a klid, ani ty naše kočky se nehaštěří, já se převaluju v posteli sem a tam. Zbytečně. Neusnu. Nad knížkou se nemůžu soustředit, i když jindy u ní usínám. Televize? Snad jen jako kulisa. Ani nevím, na co se dívám.

Věděla jsem to. Věděla jsem to od první chvíle, stejně jako jsem věděla, že jsi tam. Mohlo ses ukázat na testu o dva týdny později, ale já už si dávno byla jistá. šťastná a rozzářená. Těhotná. Bez slz, nářků a předchozího několikaměsíčního stresování, proč jen to zase nevyšlo. Najednou žuch a bylo jsi u mě. Naše Semínko.

Včera jsem viděla anděla,
plakal, měl oči plné slz,
seděl tam tichounce
jak motýl na louce,
jak potok který zmrz.

Každoročně před dušičkami – tedy svátkem všech zemřelých - vedou kroky tisíce a tisíce lidí za brány hřbitovů, aby tak uctili památku všech, kteří, ač jsme je milovali, již nejsou mezi námi. I naše kroky tam dnes směřovaly, i my jsme chtěli zavzpomínat na naše blízké. Avšak po větrné smršti, která se v našem okolí přehnala, to na hřbitově vypadalo ještě smutněji než jindy. Rozházené kytice barevných chryzantém a svíčky, na jejichž vrcholku neplápolal plamínek světla, který vždy dodává aspoň trošičku naděje tomuto bolestnému místu. Práce všech, jenž každoročně uklízejí a pečují o hroby svých milovaných, byla tentokrát zmařena, ale i přesto všechno si dovolím tvrdit, že není důležité jak vypadají hroby. Důležitější je, jak a jak často na lidi, kteří v nich odpočívají, vzpomínáme. Ani tisíc plápolajících svící nevezme zpět špatné skutky, ani tisícem květů nevrátíme zlá slova.

Dny jdou jeden za druhým, ale je to stejně bolavé. Někdy mám pocit, že bych tu ani být neměla. Že na to nemám právo, když jsem ji nedokázala uchránit před tím, co ji potkalo. Ale já dělala vše, co bylo v mých lidských silách. Nestačilo…

Chybí mi. Chybí mi všechno, co by s ní bylo spojeno. Místo ní tiskneme k sobě plyšovou hračku. Vím. Dětinské, snad i bláznivé, ale ta touha tisknout ji k sobě, je neutišitelná.

Tak dneska měl být Den D, který se bohužel nekonal. Dnes jsme měli termín porodu našich dvou andílků Ríši a Vojtíška. Příroda nebo osud - kdo ví - to zkrátka zařídili jinak a tak došlo k tomu, že v noci na osmého března letošního roku jsme o naše dva čumáčky ve 22tt přišli. Dnes je to čtyři a půl měsíce a já se divím, že dokážu fungovat jako by nic.

Dnes jsou to 4měsíce, 1 týden a 6 dní... a - světe, div se - žiju Dýchám, starám se o svého manžela a pejska, jím, piju, občas zajdeme na oběd, večeři, do kina, chodíme do práce... A přece se nám všem život tak moc změnil.

Nachýlil se dávný čas,
za oknem se stmívá.
O jednoho míň je nás
a nám se pořád stýská.