Velké příběhy: Sadako a tisíc jeřábů

Jmenovala se Sadako Sasakiová, malá japonská holčička s velkýma černýma očima a hlavou plnou dětských nápadů. Tehdy ji ještě nikdo neznal, neznamenala v celém světě vůbec nic.

Bylo 6. srpna roku 1945. Válka mezi Japonskem a Spojenými státy americkými vyvrcholila do obludných rozměrů. Nad japonskými městy Nagasaki a Hirošima se neslo kvílení poplašných sirén, oblohu rozřezávala křídla útočných letadel... A vzápětí každé z nich svrhlo své břímě. Noční můra se stala skutečností. Tam, kam dopadly atomové bomby, se vznesl mrak smrti a rozběhl se do všech světových stran. Po cestách, budovách, stromech... I po lidech...

Sadako byly tehdy dva roky. Nevinné dítě, které o světě nevědělo zhola nic, nerozumělo lidské zlobě. Nepřátelský útok přežila bez viditelných zranění. Ale Hirošima se změnila.

Všechno zlé odvál čas, tráva se znovu zazelenala, domky opět lemovaly hirošimské uličky, lidem se znovu do tváře vrátil úsměv. Sadako vyrůstala v silnou a zdravou dívku. Nebylo jí ale dovoleno zapomenout... V jejích jedenácti letech se projevilo zažité utrpení, zničující účinek atomové bomby, který se vepsal jednou provždy do jejího těla... Onemocněla leukémií.

Následujícího roku ulehla Sadako na nemocniční lůžko. V jejím srdci žila čistá dětská naděje, velké přání, které jí nikdo nemohl splnit. Věděla, že zemře. Tehdy ji navštívila její nejlepší kamarádka. Sadako tiše ležela v posteli, naslouchala každému slovu své přítelkyně. Na okamžik jí zasvitlo světlo na cestu, kterou měla podstoupit. Nemůže změnit svůj osud, ale může se o to alespoň pokusit...

„Říká se, že když složíš tisíc papírových jeřábů, splní se ti sen...“ svěřila jí milovaná kamarádka. „Chci, abys žila.“

Nezáleželo na tom, jestli tomu obě dívky věří nebo ne. Na těch pár měsíců života, které Sadako zbývaly, CHTĚLY věřit... A tak se drobné ruce dvanáctileté holčičky rozeběhly po barevných čtvercích papíru. Pokaždé, když se jí v dlaních narodil nový jeřáb, myslela Sadako na jedinou věc. Chci žít...

Čtrnáct měsíců strávila v nemocnici, a po celou dobu neupustila od svého záměru přesvědčit osud o svém právu na život. Náhle se Sadačina nemoc zhoršila natolik, že už nemohla pokračovat. Jednoho dne její ruce klesly k lůžku, v rozloučení pohladily bílou přikrývku a navždy usnuly...

Ve ztichlém pokoji se nad jednou nevinnou postýlkou vinula pavučina šňůrek, na nichž se třepetali pestří papíroví jeřábi...

Bylo jich 644...

Japonsko je a vždy bylo plné velkých příběhů a legend, některé z nich už budou navždy spojené. Z jedné legendy o tisíci jeřábech se narodil příběh o umírající holčičce, která se odmítla vzdát. A tenhle příběh se roznesl po celém Japonsku. Mnohá srdce byla oblomena její vytrvalostí, mnoho slz v lidských očích se zalesklo dojetím a ztrátou, mnoho vonných tyčinek tehdy zavonělo v chrámech.

A Sadačini přátelé se rozhodli i po její smrti započaté dílo dokončit. Brzy se i děti ve školách učily skládat papírové jeřáby na památku Sadako a všech obětí atomových útoků na Hirošimu a Nagasaki. Každým rokem tisíce malých rukou skládají papírové jeřáby jako vzpomínku a projev úcty ke ztraceným životům.

Roku 1958 byla v Parku míru v Hirošimě odhalena socha Sadako držící v rukou zlatého jeřába. Další památník byl vztyčen v Parku míru v Seattlu.

Malá japonská holčička, na kterou nikdo nezapomene...

Napsáno pro internetový magazín moje-rodina.cz