Moje, tvoje, naše city

Když jsem oplakávala svého andílka, i přes všechnu bolest a zmatek jsem cítila zoufalou potřebu mluvit s někým, kdo také přežil svoje dítě. Snad jsem potřebovala slyšet, že to, jak se cítím, je normální. Že i přes to všechno jsem se nezbláznila. A hlavně, že se s takovou ranou vůbec dá žít dál. Jenže nebylo s kým si promluvit. Kdo z mého okolí byl ochoten poslouchat, ten mi stejně nerozuměl... Jako bych najednou mluvila jiným jazykem. A moji potřebu plakat umlčeli větou "budeš mít další dítě" nebo "jste mladí". V celičkém světě jsem si připadala jako ta jediná, poslední svého druhu...

Když jsem zakládala na jiném serveru diskuzi Pro maminky andělů, už jsem věděla, že je nás víc. Vložila jsem ji do sekce nazvané Prožíváme to podobně. Ale spletla jsem se. Andělské maminky, které do té diskuze vstoupily (a že jich je dodnes požehnaně, bohužel), mě postupem času vyvedly z omylu. Ne, neprožíváme svůj úděl podobně. My ho prožíváme STEJNĚ!

Co tedy prožívá taková andělská maminka? Můžeme říct, že smutek, ale ve skutečnosti je to mnohem složitější. Jak si povíme v příštím díle, smutek není věc, ale několikafázový proces. Dnes se spíše zaměříme na pocity.

Pouto mezi dítětem a rodičem, zvláště pak matkou, je nadpozemské. Mnoho matek vycítí, že se jejich dítěti něco stalo, ještě dříve, než se o tom vůbec dozvědí. A my všechny cítíme po smrti našich dětí obrovskou, nezalepitelnou díru. Jako by námi projela lokomotiva a zůstal jen mrazivý průvan. Je to šok. Kdo by také čekal tak strašnou ránu? Najednou stojíme, nevíme kde, nevíme proč. Jediné, co víme, je strašná skutečnost, které odmítáme uvěřit. Nechceme ji! Bože, daly bychom všechno za život svých dětí, jen kdybychom měli příležitost tohle všechno zvrátit... Třeseme se, pláčeme. Jako ledové moře se v našem nitru rozlévá zármutek, silnější, hlubší a zmatenější s každou další vlnou. Bolí to. Strašlivě. Obrovsky. Nikdy nic nebolelo tolik, jako bolí tohle... Na duši i na těle. Panebože, PROČ??? Proč my, proč zrovna naše dítě - a to hrozně bolavé a přesto nezastavitelné: proč ne někdo jiný??? Proč jsme raději nezemřely my? Chytáme se všech vzpomínek, těch hmotných, i těch, které si nosíme v srdci, a odmítáme se podřídit realitě. Neubezpečujte nás, že je to beznadějné - my to víme. Jenže co můžeme udělat? Nic. Je to jen poslední zoufalý záchvěv, pokus o nemožné, posledních pár okamžiků, ve kterých se z matek stáváme andělskými matkami - s raněnou duší, roztříštěným srdcem a prázdnou náručí...

Je to velmi, velmi dlouhá cesta. Všechno se zdá tak beznadějné, slzy prvních pár týdnů ani nevysychají. Vypláčeme se z podoby. Naprosto přesně to kdysi vyjádřila Katty, když řekla, že ji bolí káždý nádech. A já si tehdy uvědomila, že přesně tohle cítím taky. Snad milionkrát jsem si vzpomněla na pohádku o Zlatovlásce, kdy ztepilý chasník měl za úkol donést živou vodu. Nebo stroj času... Kdysi jsem netušila, k čemu by mi takové výmysly byly. Život sám mě poučil pořádně tvrdou lekcí. Dnes si říkám, že mít jen jednu věc z těchto dvou, dokázala bych změnit to nejdůležitější v mém světě.

Bolí to. Bolí to moc. Zoufalost střídá zármutek, bezesné noci zase nahrazují noční můry. Už nikdy nic nebude tak krásné, jako by to mohlo být. A my se musíme naučit žít s naší bezmocí, ať se nám to líbí, nebo ne. Nic jiného nám prostě nezbývá... Ale o tom až zase příště.