Když se hroutí svět

Tohle asi nebude jeden z těch veselejších článků, které byste si patrně přáli. Škoda jen, že už nedokážu ani myslet, natož psát. Jak mám vyplodit článek, když neposkládám ani jedinou smysluplnou větu... Jak mám dělat, že se nic neděje, když se mi hroutí celý svět jako domeček z karet...

Zas tu mám to svoje kafe. Bez něj jsem nedokázala psát ani dřív, teď už to nedokážu ani s ním. Hrnek hnusného, hořkého, odporného kafe, ten černý hrnek odrážející barvu mého nitra, pokroucený hrnek jako jsem pokroucená já, jakýsi tvar netvar, změť čehosi, co se už asi nikdy nerozplete. Rozsekaná na hadr, říkám tomuhle stavu a s láskou vzpomínám na někoho, kdo si popletl kuřecí řízek s protivníkem a "seřezal" ho tupou stranou nože málem do mrtě. Tak nějak vypadám dnes asi já...

Prostě se rozvádím. Kdo to kdy zažil, asi pozná, co ta tři slova všechno obnášejí. Možná v nich někdo dokáže přečíst to obrovské zklamání, bolest, bezmoc, stesk, lítost. Naději, jež se možná nikdy nevyplní. A co hůř... Možná tihle lidé vědí, jak to vypadá uvnitř duše, když se hroutí celý svět, který jsme tak pracně budovali. Najednou máte sebevědomí dva metry pod podlahou, sebeúctu už ani neznáte. Díváte se zhnuseně do zrcadla, střídavě si nadáváte a pláčete, nikdo vás nezachrání, musíte si to prostě vyžrat do dna. A když se svléknete a podíváte se na sebe, nenávidíte každý kousek toho těla. Všude jsou vzpomínky, i na vás samých. To nejhorší na tom všem je, že je nikdy nedokážete vymazat. Sakra jak já se bojím, že to opravdu nikdy nepůjde!!! Copak to bude vždycky bolet?? Vždycky mi to bude líto? Co když to ale nechci, proč moje hlava si dělá co chce, navzdory tomu, co chci já... Bože, chci zase žít! Chci se zase smát, umět věřit, umět si vážit sama sebe, dokázat... Co vlastně?

A zas se vracím tam, kde jsem měla stát před x lety. Co vlastně od života chci? Co chci od partnera? Chtěla jsem poznat lásku, takovou, jaká má být, se vší vášní, něhou, pochopením, útočištěm... Poznala jsem ji a najednou to nestačí. Chci ji zažít znovu, každý den, na každém kroku. Chci nechat vzkaz prstem napsaný na zamlženém zrcadle a vědět, že až se vyklopýtá "ON" z horké vany, pára tam znovu vykreslí slůvka, co jsem psala. Chci vědět, že ho to potěší, snad dojme, snad se mu srdce rozbuší tak jako mně, když udělá něco, co nemusí, jen proto, aby mě potěšil. Chci s ním stát pod hvězdami jen tak v objetí, šeptat si vyznání, jen sami dva, jeden pro druhého. Chci se vracet domů unavená z práce, ve dveřích být zavalená kupou pusinkujících dětí, které čekají, až jim dám žvanec a udělám s nimi úkoly. A ve dveřích stejně unavená tvář toho, s kým jsem si slíbila zestárnout, s vědomím, že oba pro ten slib dřeme stejně a i když nebudeme mít mercedes v garáži a třeba ani tu garáž, budeme mít vlastně všechno, co stojí za to. Sebe navzájem, drobotinu, třeba i myši ve špajzu, jen ať jsme šťastní... A všechny problémy sice budou, nás ale nepřemůžou, protože se nezapomeneme smát, nevzdáme se.

A tak si dávám předsevzetí, která se mi možná nikdy nesplní, ale rozhodně se pokusím je splnit, jak to má být, tak, abych urvala kus toho zatracenýho štěstí i pro sebe, protože jak mi plácá o hlavu manžel - "Už nechci zklamání!" Jen plačky dodávám své "Chci žít..."

V hlavě mi ještě zní pár důležitých vět z posledních dní, které mě nutí dívat se na vše jinýma očima. Pořád myslím na nové skutečnosti, odhalené nedopatřením, náhodou a možná ne až tak počestným způsobem, jak by bylo záhodno. Není to tou operací očí. Vidím. Vidím věci dřív neviděné, nebo raději přehlížené, omlouvané... Není všechno moje vina, přesto si dál vyčítám, hroutím se, brečím. A sebevědomí se propadá zase o metr hlouběji. Je čas jít dál. Jít a doufat, že se na mě štěstí usměje, že moje kroky budou následovat ty dětské, rozkošně ťapající nožky, doufat, že se naše cesty jednou spojí s někým, kdo nám bude milujícím mužem a tátou. A snad tentokrát bude štěstí a lásky víc než bolení a vzájemného trápení.

Chci jen žít...