Holčičko moje...

Holčičko moje, co ti to udělali?! Hlavou mi od té události probíhá tolik myšlenek, že by se z nich dalo napsat několik knih. Teď tady sedím před bílou stránkou a slova nenacházím. Jen změť myšlenek, pocitů a otázek, proč? Stále to moje Já nedokáže pochopit.

Ještě dva dny před Vánocemi 2008 jsem měla naprosto zdravou, krásnou dceru. Měla čerstvých 16 let. Těšila se, chtěla mít o Vánocích klid a koukat na pohádky, tak s předstihem ozdobila stromeček. Těšila se...

Večer 22.12. jí začalo trochu pobolívat břicho. Nemohla usnout. Druhý den 23.12. ráno mi říkala, že v noci zvracela, nemohla spát, tak jsme se pro jistotu vydaly k doktorce. Podezření na zánět slepého střeva. Jely jsme na vyšetření do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, na dětskou chirurgii, kde nás nevzali, protože už jí bylo 16, takže na dospělou chirurgii. Dlouhé čekání v čekárnách, arogance doktorů, ultrazvuk, 4 hodiny v čekárně na gynekologii a zpět na chirurgickou ambulanci, doporučení k hospitalizaci na pozorování, možná slepák, možná nějaká chřipka.

Holčička moje, byla tak unavená, že už se ani nebránila. I když se hrozně bála, byla ráda, že si konečně lehne a bude spát, alespoň v té nemocnici. Večer jsme si ještě psaly... 

20:09 : SMS - Ahoj, mam se, no ujde to. Ted jsem se vzbudila.
Volala jsem jí. Říkala, že je jí líp, že asi ta infuze zabírá a že jí doktor řekl, že ji možná na vánoce pustí domů... Ještě večer si vzpomněla, že má táta narozeniny. 
21:59 : SMS - Mami, plosim te, at Honza zavola tatovi a popreje mu k narozkam. Dekuju, mam te moc rada a doufam ze budu o Vanocich s vama, styska se mi.
ráno 6:19 : SMS - Tak me asi nepusti, mam teplotu 38, jeste k tomu po ranu, to je hodne. :-(

Dopoledne jsem telefonovala do nemocnice na číslo, které mi dala sestra, abych si mohla volat o informace. Nikdo to nezvedal, asi hodně práce... Nakonec to sestra zvedla. Mám si zavolat později, po vizitě... Mluvila jsem s Nikolkou, prý jí ještě ráno jeden doktor říkal, že to může být nějaká chřipka. Byla jsem nakoupit poslední dárky: Nikolce nový mobil, který si tolik přála, vezmu ho s sebou, aspoň trošku ji potěším, snad...

Dovolala jsem se do nemocnice, kde mi bylo oznámeno, že budou Nikolku operovat. Bolesti se zhoršují, teplota stoupá... Hned jí volám, neboj, hned za tebou přijedu, budu tam s tebou až do operace, holčičko... Sedím u ní na posteli, rozbalujeme telefon, snad měla aspoň trošku radost, ale nedokázala se těšit přes nepříjemné bolesti, které měla. Chvilkami si povídáme, utěšuji ji, aby se nebála. Byla moc vystresovaná, chudinka moje, poprvé v nemocnici a poprvé operace. Bála se uspání, ptala se, co jí budou dělat a co když se neprobudí?! Moje utěšování, to víš, že se probudíš, budeš chvilku vzhůru a pak zase budeš spinkat a já za tebou hned přijdu a budu tu s tebou... a za pár dní budeš zase s námi doma.

Podepisování papírů, svolení k anestezii... potvrzení o seznámení s riziky, se kterými vás stejně nikdo neseznámí...

Hladila jsem ji na ruce, měla to tak ráda, jemné šimrání... Naposledy jsem se jí dívala do očí, párkrát můj odchod na chodbu, kvůli předoperačnímu vyšetření, EKG, injekce - tzv. oblbovačka... Její poslední slova, která jsem slyšela, když injekce začala zabírat... já už se nebojím, maminko... a klidný vyrovnaný úsměv na tváři...

Odjezd domů. Přijel pro mě můj přítel, který tam nějaký čas strávil s námi, i předchozí den byl pořád s námi, vezl nás k doktorce i do nemocnice, doprovázel nás po všech těch vyšetřeních...

"Zavolejte si tak v 18 hodin, nemusíte se ničeho bát, jde o banální operaci slepého střeva,  můžete ji navštívit zítra." poslední doktorova slova před odchodem.

Štědrý večer plný zklamání a obav. Má ta holka smůlu, slepák a zrovna na Vánoce... Ale co, uděláme náhradní Vánoce. Čekání na šestou hodinu, na chvíli, kdy budu moci zavolat a dozvědět se, že Nikolka spinká, že vše dopadlo v pořádku... tak jako to očekává snad každý, když jde o tak "banální operaci slepého střeva" S nadějí vytáčím číslo, kde mi sestra oznámí, že Nikola je na JIP-ce a dává mi číslo tam. Znovu vytáčím číslo, zvedá to doktor. Pár slov, pořád čekám, kdy mi řekne, že operace dopadla dobře, další příval slov ... komplikace... zástava... stabilizovali... při převozu z operačního sálu na JIP znovu zástava...

Chodím s telefonem, můj výraz už musí vše naznačovat ... v tuto chvíli ji už hodinu oživujeme...

Rychlý odjezd za ní. NE, holčičko moje, NE, pláč, rychle, zbytky naděje se rychle rozplývají, to není možný, NE, holčičko, holčičko moje... Jako v mlze vidím, jak mě k ní nechtějí pustit, odvádějí nás někam do kanceláře, zase dlouhé věty, co se při operacích může stát, jen změť hlasů, nekonečné pomalé tiché mluvení, ale já tohle nechci slyšet, slyším se... řekněte mi, co je s Nikolkou??!!!

Chvíli před vaším příjezdem jsme ukončili oživování... bohužel... bohužel............ bohužel.......................................... Můžeme vás ujistit, že je nám to velice líto... Běžím chodbou ke dveřím JIP-ky, za kterými leží moje holčička, dveře se nám před nosem zavírají... další čekání. Pusťte mě k ní, já chci k ní, holčičko moje, pusťte mě k mojí holčičce!!!!!!!

Jako věčnost se zdála doba, než se dveře otevřely. Vcházím dovnitř a vidím ji. Přikrytou dekou a prostěradlem, zbědovaný výraz v její tvářičce, odraz dlouhého oživování, pootevřená ústa, oči... beru jí hlavu do dlaní, líbám jí na čelo. Holčičko moje, co ti to udělali?! Holčičko... ne to přece není možný!!! Ne!!!

Sestra mi nabízí prášek na uklidnění. Hledám pod dekou Nikolčinu ruku, tu, kterou jsem ještě odpoledne hladila. Teď byla už úplně ledová a ztuhlá... Hladím ji. Nemůžu uvěřit, nechápu to... Byla úplně zdravá, moje krásná holčička... moje holčička... moje...

Můj přítel a bratr mě zvedají ze země, kde klečím u svojí holčičky, pouštím její ruku a jsem odváděna pryč, dlouhou chodbou. Výtah, chodba, východ do mrazivého večera. Do auta. Nic nevnímám, jen skutečnost, že už tady není, nikdy nebude...

Pláču stále. Někdy víc a někdy míň. To nebylo ze dne na den. Ani z hodiny na hodinu... To bylo z minuty na minutu, kdy s nadějí vytáčíte číslo pro příznivá slova a místo toho se vám zhroutí celý svět. Jako když zhasnete světlo. Jako blesk z čistého nebe... Musím být silná, já vím. Mám ještě syna. Za chvíli mu bude 14 let a moc mě potřebuje - ale kde mám tu sílu brát? Jediné, co vím, je, že smrti se už nebojím. Že se na ni těším... až nadejde ten den a já se opět setkám se svojí holčičkou...

Včera jsem si Nikolku přinesla domů, v urničce... Ještě nevím... chci ji mít u sebe... Učinili jsme určité kroky. Nemůžu to tak nechat, někdo pochybil a musí být přece potrestán. Po pár dnech nám lékaři sdělili, že se možná jednalo o syndrom maligní hypertermie. Říkali nám to, jako by to byla nějaká novinka, jako by se o tom právě dočetli. Uvedu zde pár odkazů, zabývajících se touto problematikou, které jsem našla hned, po zadání těch 3 slov... a je tam spousta dalších...

Po jejich pečlivém přečtení i naprostý laik zjistí, že se nejedná o žádnou novinku, ačkoliv se vyskytuje vzácně, každý anesteziolog na takovou situaci musí být v dnešní době připraven. Mimo jiné se tam píše:

"Avšak pozor!!! Štěstí přeje připraveným!!! Nejen dostupnost dantrolenu, ale především včasné stanovení správné diagnózy na základě nespecifických příznaků, může pacientovi zachránit život. Bohatá diskuse, která se rozvinula po bloku přednášek věnovaných maligní hypertermii 27.9.2001 na VIII. Národním kongresu ČSARIM v Ostravě, byla jasným důkazem, že zdaleka nejde o vzácný, nepravděpodobný neboli "knižní" problém v rovině nezáživné teorie."

Myslíte, že mojí holčičku nemohli zachránit? Předkládám, že ji ani neledovali, ani jí nepodali Dantrolen...