Deset slov - Květen 2009

Jede večer jsem v SOBĚ  LÍTOST ROZKVÉST nechala, když DVÉŘE vpomínek na dobu kdy jsem byla MRNĚ mne nějak smutně dojala. JENŽE vrátit  ZPÁTKY  se nedá, ač by člověk RÁD, toho se ale  musí VZDÁT, už možná proto , že jako mně bude za pár měsíců dvakrát TŘICET tedy šedesát.

Dveře byly mírně pootevřené a malá bledá postava se tiše vkradla do pokoje. Chvěly se jí ruce, žaludek stahoval... Vrásky jí nedovolily rozkvést do krásy, přestože nebyla žádná stařena, ale mladá, vlastně ješt malá dívka.

Kdyby jí bylo dvacet, třicet, čtyřicet... nebyla by tu teď a vše by bylo v pořádku. Jenže ještě nebyla ani plnoletá a kdyby se tohle dozvěděli rodiče, nikdy by to nepochopili a stejě by ji k tomu přinutili, tak jako tak.

Otevřel jsi dveře,

máš mě rád.

Jenže já v sobě lítost mám.

Chci rozkvést, bude mi už třicet.

Vzdát se mrněte?

To já nehodlám.

Vrať se zpátky, nechceš-li mu život dát!

Když mi bylo TŘICET let,

u nohou mi ležel svět.

Teď skrz DVEŘE, ohlížím se ZPÁTKY,

však nebojím se, blížící se padesátky.

 

Co stát se má, to stane se

a každé MRNĚ jednou vyroste.

SOBĚ já dokáži, co ve mně dřímá...

kdo na světě je RÁD, i přes trable si zpívá.

 

V srdci, tam vzdadu, však LÍTOST mám,

JENŽE - s mnohými lidmi už se nepotkám.

Musím se VZDÁT těch setkání

A je to tady. Je mi třicet.

 Otvírám dveře do minulosti a dívám se zpátky. Na dětství, studia, práci... Vzpomínám a moje pocity jsou smíšené. Cítím radost, bolest, lásku, lítost.

 Mám narozeniny. Asi bych teď měla rozkvést, zářit na všechny strany a na mých ústech by měl zářit úsměv. Jenže já o sobě pochybuji. Jsem svobodná, nemám děti, moje práce také není úplně podle pubertálních představ o letušce nebo řditelce velké firmy, a snad každým dnem se mi zvětšuje zadek.

Je mi třicet,mám před sebou otevřené dveře do života,chtěla bych pokračovat tam kde jsem skončila,ale nejde to.Cítím lítost,nechci se tě vzdát,mrně moje,mám tě ráda.Chybíš mi,jenže už tu nejsi.

Říkám si musíš opět rozkvést,myslím si o sobě,že jsem hrozná matka,nechtěla jsem se vzdát,ale už nešlo to vzít spátky.

Někde jsem četla,že si tím musím projít.Říkají tomu fáze smutku.Teď mám zrovinka vstek na sebe,celí svět..

Mít tak stroj času, vrátil bych se  r á d

tak  t ř i c e t,  čtyřicet let  z p á t k y,

m r n ě t e m  malým nemusím se stát...

J e n ž e  myšlenky té se s   l í t o s t í  musím  v z d á t.

Vrátit se nelze, d v e ř m i  ani vrátky.

Říkám sám  s o b ě,  bylo by ale milé,

vidět i napřesrok  r o z k v é s t třešňové květy sněhobílé.