Obdivuji Vás, co bojujete s námi

Napsala nám nová čtenářka Zdenka svůj životní příběh. I když je ještě mladá, má toho hodně za sebou.  Přesto si zaslouží naše uznání za to, jak se s osudem pere a nevzdává se. Budu ji přát mnoho štěstí do dalších let a splnění jejího snu. A teď už nechám psaní na ní.

Ahoj. Jsem Zdenka a přišla jsem o mnoho, ale stále se učím s tím žít. Nepřišla jsem sice o dítě, ale o normální život. Když mi bylo 10, prodělala jsem zánět mozkových blan. Nemocnice, ve které jsem strávila mnoho času nejen na oddělení JIP, je nyní už zrušená. Ani doktoři, co mě měli na svědomí, neskončili nejlíp. Jeden je každou chvíli na protialkoholní léčbě, druhý zemřel po pádu ze schodů v opilosti.  Nebudu popisovat, co se se mnou všechno dělo, protože stále mám nepříjemné pocity, když o tom mluvím. Proto jen ve zkratce.

Když mě  po zánětu mozkových blan propouštěli domů, nebylo mi úplně nejlíp. Ani ne rok poté jsem najednou měla hrozné bolesti kloubů, svalů atd. Přestala jsem chodit a tak mě odvezli do nemocnice. Rodičům zde bylo sděleno, že následující den, co mě minule propustili, jim přišli výsledky, kde bylo prokázáno, že mám i lymskou boreliozu. Antibiotika, které jsem tehdy dostávala na boreliozu nezabrala. V době telefonů ho nikdo nezvedl, aby dali vědět a začali včas léčit. Následovala spousta vyšetření, léků, musela jsem se naučit znovu chodit. Jenže borelioza mi postihla klouby(jak říkali doktoři, v 11 letech jsem měla klouby jak starý člověk), imunitu a částečně srdce. Od té doby mě čekalo to co dodnes(ale já už si tak nějak zvykla): stálé chřipky, angíny, problémy s klouby, kdy nikdy nevím, jestli vstanu bez problémů nebo ne. Stálé pobyty v nemocnici, izolace od vrstevníků(individualní studium), prostě jedno za druhým...V době, kdy už jsem si zvykla na to jak to se mnou je (bylo mi 19), jsem začala mít problémy typu zvracení a průjmy. Myslela jsem, že je to jen viroza, ale průjmy a křeče do břicha nepřestávali a to i potom, co mi vzali slepák. Šla jsem po nějaké době ke svému revmatologovi(je to internista) a tomu se to nezdálo, tak mě poslal na vyšetření střev a další vyšetření. Zjistili mi Crohnovu chorobu (je to údajně z toho,že jsem jako dítě dostávala při bolestech velké dávky Ibuprofenu). Ke všem těm nemocem a jejich vedlejším projevům ještě tohle....

Teď jsem v invalidním důchodu, střídám dobré a  špatné dny a chvíle, a jediné co mi pomáhá je moje mamka a rodina. Přítele si nemohu nějak najít. Kdykoliv se nějáký objeví, tak je to v době, kdy je mi lépe a když příjde krize v mém zdravotním stavu, tak ten kluk zdrhne...Chodím po doktorech, bývám v nemocnici, jsem na opiátech. Když to jde, tak utíkám s nemocnice na revers, sem tam nějaká operace nebo zkoušení nové léčby a další problémy....

Ale tak co...Život mě baví a někde jsem četla, že život je boj a kdo ho chce žít, musí bojovat. A tak bojuju. Bojuji s lidma, kteří dokáží být zlí. Bojuji sama se sebou, když mi je zle a nechci, aby bylo vidět, že už nemám sílu, protože je se mnou stále moje MAMINKA. Máma trpí když trpím já a věřte, že jako bolest rodičů nad utrpením dětí, trpíme i my děti(ikdyž už teď dítě nejsem), když vidíme, že kvůli nám trpí rodiče.

A taky jsem zapoměla, že bojuji za lepší zdravotnictví. Ne za vývoj, ale za to, aby přístup lidí co ve zdravotnictví dělají byl jiný...lepší...prostě aby si uvědomili, že pacienti nejsou na dovolené, ale že trpí a zaslouží si trochu ohleduplnosti. Neříkám, že jsou všichni stejní. To ne... Ale stále je takových dost.

A tak si říkám, že všechno co nás potkává je vlastně zkouška, jestli si zasloužíme žít. Jednou bych chtěla miminko. Ovšem otázkou je, jestli nastane někdy ta doba, kdy na tom budu tak dobře aby to šlo. Nevím jestli nejsem sobecká, protože třeba nebudu tomu dítěti moct dát co zdravá máma. Ale jedno má jisté, budu ho milovat. A když to nevyjde, nevadí... Budu aspoň teta synovců a neteří co mají moji sourozenci...

Jinak si přeji, aby všichni které znám, měli mnohem snažší boj se životem než já. Promiňte že to píšu sem, nemám moc zkušeností s těmito stránkami....Obdivuju Vás všechny maminky za to, jak dokážete stát při nás, dětech, v době, kdy nemáme sílu bojovat ze životem. Věřte, že si toho moc vážíme. No a nakonec se budu opakovat. Žijte a bojujte, život stojí za to!!!! Mějte se dle možností co nejlíp!!! Zdraví Vás Zdenka (24let)