Recenze

Kdo by je neměl rád, malí, velcí, staří i mladí. Vždyť všichni jsme na nich vyrostli, většina z nás jim věřila a mnozí o nich snili. Nejedna malá princezna toužila po krásných šatech a zámeckých zahradách, a každý malý kluk alespoň chvíli byl tím slavným rytířem, který skolí zlého draka a zachrání tak celé království. Pohádky tvoří nedílnou součást našeho dětství, ukazují dětem sílu dobra, učí je, vychovávají a zachovávají jejich svět v nevinnosti, jak to mohou dokázat jen a pouze ony.

Pohádky nestárnou, i když jejich posluchači ano. Z hlavy se vytrácí jména a možná i některé souvislosti, ale pohádka se přesto traduje ještě mnoho desítek let, aniž by zanikla.

Velikonoce, to nejsou jen svátky jara, kraslice, čokoládoví zajíci a výslužka za mrskut. Pro křesťany je to nejdůležitější svátek roku, připomínka ukřižování  a z mrtvých vstání Ježíše Krista. Každý z nás zná alespoň v základních bodech příběh o Božím synovi, apoštolích i Jidáši.  Jak jsou na tom ale naše děti? Zvláště vyrůstají-li v ateistických rodinách, mají dostatečné vědomosti v tomhle oboru?

Mám ráda knihy a filmy z Anglie. Ty, kde jsou hlavním centrem dění malé vesnice a města. Drsný venkovský život tu dává vyniknout lidským charakterům, žebríček priorit je nastavený kapku jinak. Čas jako by se zastavil na těchto místech. Vždy je čas na šálek čaje se sousedem, na setkání jednoho z mnoha vesnických spolků.

Na takové místo nás zavede i detektivka od spisovatelky Ann Granger: Skvělé místo pro smrt. Bamford je přesně tím místem, kde se žije poklidným životem bez zbytečných skandálů, místní oddělení policie řeší povětšinou nějaké krádeže nebo hospodské rvačky. Jak ale zapadne na takové místo moderní mládež?

Na každém šprochu, pravdy trochu. Co je pravdivé na nejstarších českých pověstech, se můžeme jen dohadovat. Opravdu je země pojmenovaná po Čechovi? Žila Libuše a určila polohu našeho hlavního města? Nebo chtěl jen Kosmas zaplnit prázdnou díru v historii? Ať je to jak chce, díky převyprávění Aloise Jiráska se pověsti staly nedílnou součástí kulturního dědictví. Staré pověsti české by neměly chybět v žádné rodinné knihovně a znalost legend by měla patřit k všeobecnému přehledu.

Ať staří či mladí, jistě si všichni vzpomenete na věčné písničky z tvořivosti samotného českého lidu. Písničky, které nemizí ani po mnoha letech, zůstávají nedílnou součástí naší kultury a známe je všichni již od útlého věku. Přesně to jsou české lidové písničky v celé své kráse.

Kdykoli některou z nich zaslechnete, rozlije se vám v duši teplo, z uzamčených komnat vaší mysli se vynoří dávno zapomenuté vzpomínky... Ač se vám třeba zdá, že tyto písně jsou ryze dětského ražení, pravdou je, že jsou nenahraditelnou součástí našeho dětsví i dědictvím naší vlastní kultury. Je obdivuhodné, že nikdy nezapomenete melodii, i když se slova vytrousí z paměti, tak hluboko je vryta v nás samotných.

Zajímavá otázka, viďte? Ponecháme stranou naše jména i horoskopy, podíváme se zpět v čase na naše předky. Určitě se každý z vás někdy zajímal o kořeny své rodiny, někdo možná zašel dál a sestavil si, nebo si nechal sestavit, rodokmen. Určitě je důležité vědět, kdo byli naši předci, kde a jak žili, co ovlivňovalo jejich životy. Stejně důležité je znát i historii své země. Milovat svou zem můžeme jen tehdy, když ji poznáme. Můžeme obdivovat přírodní krásy, obdivovat se mistrovským stavitelským dílům i strávit hodiny v muzeích. A pak si doma sednout do křesla, vzít si knížku o historii a celý ten obraz si dokreslit.

ABECEDA není věda,
jsou to jenom písmena,
sestav je a máš tu třeba
pejska, kočku, jelena.

Nejen letošní, ale i příští prvňáčci, a také ti další a další, kteří půjdou poprvé do školy až za spoustu let, mají za sebou přípravu na školáčkovský život z hravých dní ve školce. Děti jsou již navyklé na kolektiv, mají své kamarády, zvládají společenskou komunikaci na úrovni příslušné jejich věku. Než poprvé vyrazí se svou brašnou do školy, musí zvládnout a dokonale ovládnout ohromné množství úkonů a dovedností – pro nás, dospělé, to není nic složitého, my už si nepamatujeme, jak dlouho a pracně jsme se učili první slůvka, první krůčky. A kdo ví, možná právě náš první vlastnoručně postavený hrad z písku byl první stavbou dnešního váženého pana architekta...

Každý správný Čech by měl vědět o své vlasti něco víc, než jen že je srdcem Evropy. Málokdo zná všechny sloky naší národní hymny, umí vám na požádání přeříkat všechny národní parky a chraněné krajinné oblasti - přitom mluvíme o našem kulturním dědictví, o zemi, kterou obýváme a milujeme, protože právě tady jsme doma.

Už malé děti se učí poznávat svou rodnou zem. Čekají je výlety po lesích, jeskyních, hradech a zámcích. Čekají je pavilony české přírody v zoologických zahradách, kde uvidí všechna lesní zvířátka, která jsou ve volné přírodě tak plachá, že je zřídkakdy zahlédnete. Do jejich mladičkých životů vstoupí škola a spolu s ní i tak důležitá vlastivěda...

Představte si, že sedíte někde v kavárně, v klidu si vychutnáváte jinou verzi horké kávy než mleté černé cosi zalité vroucí vodou z rychlovarné konvice, každý doušek vychutnáváte a užíváte si teplého hrnku v dlaních a klidu, který se vám rozlévá celým tělem. V ten jemný a vzácný okamžik najednou vyskočí osoba sedící vedle vás, začne polohlasem a velmi emotivně předčítat rozhovory ze svého notebooku a široce u toho gestikulovat, nevnímaje ohromených pohledů svého okolí ani horkou kávu, kterou si v tom šoku rozléváte z nakloněného hrnku po nohavicích vašich nejlepších kalhot...

V hektické době, kdy má každý plno starostí, máme na sebe velmi málo času. Vše děláme ve spěchu, životem uháníme jak o závod, a když se máme zastavit, zpomalit, hledáme výmluvu na nedostatek času nebo únavu. Ale kdo chce, ten  si čas vždycky udělá. Stačí málo, přehodnotit pár kritérií, uvědomit si, co je podstatné. Občas se vykašlat na všechny ty každodenní povinnosti a jen tak se uvelebit do křesla, vzít knížku a číst si. Nevnímat svět kolem sebe, nechat se vtáhnout do příběhu a být tam společně s hrdiny.