Mezi námi

Tohle asi nebude jeden z těch veselejších článků, které byste si patrně přáli. Škoda jen, že už nedokážu ani myslet, natož psát. Jak mám vyplodit článek, když neposkládám ani jedinou smysluplnou větu... Jak mám dělat, že se nic neděje, když se mi hroutí celý svět jako domeček z karet...

Už pomalu doznívají poslední tóny vánočních koled. Už vyprchala vůně vanilky a skořice, mizí i ty poslední kousky vánočního cukroví. V obýváku stojí vánoční stromek, první, který si Daísek prožil. Jedlové jehličí dál voní místností, snad jen každý den o trochu míň. Světýlka na něm září celý den. Nesmíme je zhasnout, pro nás Vánoce ještě neskončily...

Život, smrt, Bůh, Osud. Říkejme si té vyšší moci, jak chceme. Jen jiná pojmenování pro něco, co stěží někdy můžeme pochopit. A chápeme ještě míň s každým dalším smutným příběhem. Jeden takový smutný osud jsme poznali i teď, v čase předvánočním.

Mně sílu dáš a já se k nebi vznáším,
mně víru dáš a já nic nechci vzdát.
Mně sílu dáš a můžu slézt i skály,
mně víru dáš a přejdu oceán.
Mně sílu dáš,
víc, než kdy měl jsem sám...

Není to v posledních dnech ani v posledních měsících. Sama nevím, kdy to vlastně začalo. A nemám ani tušení, kdy to vůbec skončí. Nechci veřejně rozebírat svůj osobní život. Mám dost všeho zpovídání, zodpovídání, ospravedlňování, boje... Vzpomínám, kdy naposledy jsem se cítila tak hrozně zle. Když umřel Honzík, moje první miminko, můj chlapeček, kterého jsem milovala nade vše. Bylo mi sotva po dvacítce a já dostala tu nejhorší možnou ránu od života.

Mrtvého novorozence našli v neděli večer dva lidé v bývalé zahrádkářské kolonii v brněnském Novém Lískovci. Tělo dítěte bylo schované ve staré tašce. Policisté nevylučují, že zemřelo násilnou smrtí.

Tyto řádky se jen těžko čtou, činy v nich popsané se dají jen těžko pochopit, omluvit, přijmout.

Všechno to začalo už kdysi. Ono to vlastně není zase až tak dávno, jen dnes už obě žijeme jiné životy, než tehdy. Byla to první andělská maminka, kterou jsem poznala osobně. Možná to neví dodnes, co všechno způsobila lidem, které nikdy v životě neviděla... 

Za slušnost i soucit můžeme zaplatit životem. Násilníci znají naše slabiny.

Něco podobného už jednou obletělo svět. Rady pro ženy vycházející z chování skutečných násilníků. Tipy, jak se nestát jejich obětí. Dnes i u nás na Mimiangel.cz uveřejňujeme další podobný text. Nejen proto, že u něj je dovětek s prosbou o šíření tohoto textu dál. Především proto, že počet znásilněných a zavražděných žen po celém světě je nejen alarmující, je především tragický a hrůzný. A třeba se jim dalo zabránit. Třeba můžete zabránit tomu, aby se to stalo Vaší dceři, Vaší přítelkyni. Vám!

Protože pomoc je jako zrnko a spousta zrnek dokáže velké věci...

Říkám si… vítej na světě zrnko, zrníčko,
nu ano, zní to hezky, ale co já zmůžu, když ten svět je tak veliký. Jejda, kdo to leží vedle mne? Je tu další, opodál další a další. To už zní dost dobře, nemyslíte?

Ať se jedná o zrnka obilí, ze kterých rostou klásky a nakonec je z nich upečen chleba, bez něhož si nedovedeme svůj život představit, podobně jako zrnka písku, která sama o sobě neznamenají vůbec nic, ale pospolu dokáží vystavět pevnost, kterou nepohne ani tisíce válek, stejně tak velké je NAŠE ZRNKO.

Slovo, které v každém z nás vyvolá nějaké pocity, většinou nelibé. Často si říkáme, že bychom nikdy nedokázali odpustit, kdyby nás náš protějšek podvedl. Velmi často jsme, co se nevěry týká, opravdu radikální. Konec, šmitec.

Je zajímavé, že pokud se budeme bavit o nevěře, málokdo z nás si nejprve sáhne do vlastního svědomí a naopak, téměř každý z nás začne okamžitě myslet na svůj protějšek, začne v něm hlodat červíček pochybností, ale před svým vlastním prahem si pořádně zamést nedokážeme.