Naše příběhy

Moje milá Julinko a Honzíku, je skoro půlnoc, venku sněží a vedle nás tu v Itálii ve dvou postýlkách ležíte vy dva česko-italští modroocí blonďatí desetiměsíční andílci. Chci vám napsat, jak moc vás oba s tatínkem milujeme a jak moc důležití pro nás jste. Jste to nejkrásnější a nejlepší, co nás v životě potkalo. Doufám, že vám budeme těmi nejlepšími rodiči, dáme vám vše, co budete potřebovat a budete s námi šťastní.

Je to měsíc, co jsem porodila svoji vytouženou zdravou, ale bohužel mtrvou holčičku ve 40 týdnu těhotenství. Nemůžu se s tím vyrovnat, stále jen brečím a kladu si spoustu otázek, protože máme podezření, že lékaři něco zanedbali.

Znovu ztrácím ty, které tolik miluji, ty, kteří pro mne znamenají smysl mého žití. Bojím se, že navždy! Vím, že to nikdy nepřestane bolet. Nesmí! Vždyť je to má chyba. Stejně jako tenkrát!

Sloužil jsem u policie u Útvaru Rychlého NAsazení. Vždy skryt černou kuklou a navenek chladným srdcem, jsem hájil práva všech poctivých a nevinných. Toho prosincového studeného rána jsem od probuzení cítil, že není vše tak, jak má být.

Při přečtení tolika příběhů jsem se rozhodla napsat i já svůj příběh.

Je mi 29 let, nyní jsem maminka tří krásných kluků ve věku devět let, pět let a osm měsíců. Musím začít ale od začátku. Poprvé jsem otěhotněla nečekaně ještě na škole, když jsem si dělala nástavbu. S mým nyní již bývalým manželem jsme se vzali, když jsem byla v pátém měsíci těhotenství. V únoru 2000 se narodil Dominik. Pak jsem se se rozvedla kvůli neshodám a dlouhodobým problémům s ním i s tchýní. 

Rozhodla jsem se sepsat tento příběh pro ty, které ho budou číst a mají už svůj uzlíček štěstí u sebe, aby si ho vážily nade vše. A pro ty, které se toho ještě nedočkaly, aby věděly, že není nikdy tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Pro ty, které teprve váhají a myslí si, že je času dost, aby se rozhoupaly a vrhly se do toho, neboť někdy ta cesta za miminkem je opravdu dlouhá a trnitá a pokud dítě jednou chcete, nikdy nemůže být brzy, ale spíš pozdě.

Ležím rozvalená na posteli a vykládám vtipy Janičce. Směji se jako zfetovaná, ale je mi báječně. Janička má o mě trošku obavy, ale já absolutně nechápu proč. Cítím se jako nikdy jindy, povídám a povídám. Škoda, že tu není manžel, ale on už jede, volala jsem mu. Má před sebou ještě 400 kilometrů. Hlavně aby to stihl dřív, než usnu.  

Holčičko moje, co ti to udělali?! Hlavou mi od té události probíhá tolik myšlenek, že by se z nich dalo napsat několik knih. Teď tady sedím před bílou stránkou a slova nenacházím. Jen změť myšlenek, pocitů a otázek, proč? Stále to moje Já nedokáže pochopit.

Konečně jsem se rozhodla sepsat svůj příběh. Udělat tzv. tlustou čáru za minulostí a těšit se z nové budoucnosti. A taky jako vzpomínku na svého nejmladšího syna.

Jsem mámou dvou krásných zdravých kluků a nikdy mě nenapadlo, že další těhotenství nedopadne dobře. Brala jsem zdravé dítě jako samozřejmost. S manželem jsme se rozhodli zkusit třetí dítko a já tajně doufala, že se nám konečně povede culíkatá Eliška.

Již je to hodně dlouho, co jsem si bláhově myslela, že se mi musí vyhnout všechny nástrahy života. Opravdu jsem byla dost bláhová - což jsem měla poznat velmi brzo. Když mi bylo krátce 18 let, poznala jsem človíčka, o němž jsem si myslela, že je osudovým mužem mého života. Po nějaké době, co jsme byli štasni, chodili na výlety, na ryby a další radosti života, se přidala ještě jedna radost - byla jsem těhotná. Radovala jsem se. Ostatní si mysleli, že jsem šílená, když chci dítě takhle mladá, ale já si to nenechala vymluvit. Tehdy jsem se chlubila, kudy jsem chodila. Mně se přeci nemůže nic stát!

Náhodou jsem narazila na tyto stránky a mrzí mě, že jsem na ně nepřišla dřív... v těch nejtežších chvílích.

Ráda bych Vám vyprávěla o našem andělu.

Je mi pouhých 21 let, ale prožila jsem si toho tolik, že si připadám nejméně o deset let starší... S manželem jsme si moc přáli miminko. Otěhotněla jsem hned, bylo to ideální, dozvěděla jsem se to pár týdnů před svatbou... ale šťastnou zprávu předčila ta špatná... potratila jsem. Bolelo mě to, ale to jsem ještě nevěděla, co nás čeká.