Po delší době se vám hlásím s dalším dílem korálkového seriálu. Ne že bych na vás nebo dokonce na korálky zapomněla či zanevřela, to ani náhodou. Měla jsem článek pro vás napsaný už v listopadu, ale po třetím přefocování postupu, kdy to pořád nebylo ono, jsem rezignovaně použila v editu tlačítko Smazat. Holt obyčejný malý foťáček, zima a špatné světelné podmínky nafocení korálků moc nepřejí. Nezbývá mi, než doufat, že dnes to dopadne o poznání lépe, i když oko je i tak potřeba přimhouřit.

Každý to známe. Vyzkoušíme-li nový recept, zařadíme ho do jedné z pomyslných kategorií. Jídlo, které nás nepřesvědčí, se už podruhé v našem jídelničku nevyskytne a recept rovnou hážeme do koše. V druhé kategorii jsou jídla, která sice nejsou špatná, ale přesto je máme na stole jen velmi zřídka, perioda opakování se počítá na měsíce až roky. Někdy to pro nás není zas až taková bomba, u jiných receptů nám v častějším vaření brání časová nebo finanční náročnost. A pak je tu kategorie první, ta nejvyšší a nejcennější. Jídla, která nás oslovila natolik, že se okamžitě usadila v top ten našich nejoblíbenějších.

Mám ráda knihy a filmy z Anglie. Ty, kde jsou hlavním centrem dění malé vesnice a města. Drsný venkovský život tu dává vyniknout lidským charakterům, žebríček priorit je nastavený kapku jinak. Čas jako by se zastavil na těchto místech. Vždy je čas na šálek čaje se sousedem, na setkání jednoho z mnoha vesnických spolků.

Na takové místo nás zavede i detektivka od spisovatelky Ann Granger: Skvělé místo pro smrt. Bamford je přesně tím místem, kde se žije poklidným životem bez zbytečných skandálů, místní oddělení policie řeší povětšinou nějaké krádeže nebo hospodské rvačky. Jak ale zapadne na takové místo moderní mládež?

Moje milá Julinko a Honzíku, je skoro půlnoc, venku sněží a vedle nás tu v Itálii ve dvou postýlkách ležíte vy dva česko-italští modroocí blonďatí desetiměsíční andílci. Chci vám napsat, jak moc vás oba s tatínkem milujeme a jak moc důležití pro nás jste. Jste to nejkrásnější a nejlepší, co nás v životě potkalo. Doufám, že vám budeme těmi nejlepšími rodiči, dáme vám vše, co budete potřebovat a budete s námi šťastní.

Moje milé, moji milí, tak jsem vám nějak nemohl usnout a "myšlénky divné mi v hlavě rotovaly", to je podle pana Jiřího Suchého. No a nač jsem si vzpomenul?

Bylo to snad v roce 195O, čas lásek prvních a malin nezralých... Moje, snad jedna z lásek nejprvnějších, byla tehdy buď na prvním pionýrském nebo posledním skautském táboře (v tomto roce jedno začínalo a druhé končilo) a poslala mi pohlednici s přáním, abych v den návštěvní (tedy v neděli) přijel na kus řeči.

Jistě jste o tom už slyšeli. V současné době snad nejrozšířenější způsob komunikace, kdy už nestačí krátké textové zprávy, emaily, icq a dokonce ani skype. Kdo ho nemá, jako by neexistoval. I já jsem si pod nátlakem téměř všech svých známých zřídila účet. Odolávala jsem dlouho, pak jsem ale polevila a nyní není dne, kdybych se alespoň na chvilku nepodívala, co se děje ve virtuálním světě ostatních lidí.

Některé dny jsou něčím zvláštní, výjimečné a zaslouží si naši pozornost. Třeba jako dnes, kdy naše ratolesti přinesou pololetní vysvědčení. Určitě každé dítko se snažilo dle svých možností a zaslouží si nějakou tu sladkou odměnu. I něco tak obyčejného jako je pudink, můžeme povýšit na skvostnou záležitost.

Na každém šprochu, pravdy trochu. Co je pravdivé na nejstarších českých pověstech, se můžeme jen dohadovat. Opravdu je země pojmenovaná po Čechovi? Žila Libuše a určila polohu našeho hlavního města? Nebo chtěl jen Kosmas zaplnit prázdnou díru v historii? Ať je to jak chce, díky převyprávění Aloise Jiráska se pověsti staly nedílnou součástí kulturního dědictví. Staré pověsti české by neměly chybět v žádné rodinné knihovně a znalost legend by měla patřit k všeobecnému přehledu.

Opět na pokus v řadě již několikátý píši další díl TOPPtvoření. Netuším, zda se mi někdy podaří vysvětlit synovi, že to pěkné lesklé velké tlačítko (které mimochodem vypíná pc) NEMÁ MAČKAT!!!, obzvláště ne v době, kdy mám rozepsaný článek a blížím se k vítězoslavnému finále... Ale přiznejme si: kdyby to nebylo tak úchvatné a báječné dítě toužící zapojit se do všech mých aktivit, asi by to dnešní společně vytvořené srdce stále ještě čekalo na své zhotovení

Tohle asi nebude jeden z těch veselejších článků, které byste si patrně přáli. Škoda jen, že už nedokážu ani myslet, natož psát. Jak mám vyplodit článek, když neposkládám ani jedinou smysluplnou větu... Jak mám dělat, že se nic neděje, když se mi hroutí celý svět jako domeček z karet...