Tak něco do deštivě uplakaného počasí. Pokud vás, moje milé čtenářky a čtenářové /výraz  pana Horníčka/, nadpis článku zavedl k ministerskému předsedovi zrádného Albionu, panu Neville Chamberlainovi, který nás prodal v Mnichově Hitlerovi, jde o souvislost sice vzdálenou, přesto existující.

A pokud se ptáte, jak to souvisí se současným počasím, vysvětlím po chvilce.

Někdy je realita tak těžká pro lidské srdce a životní cesty nás vedou propastí a temným lesem, že i toho nejúžasnějšího člověka jednou napadne, jaké by to asi bylo, žít jiný život. Nemuset do práce, nebýt sám nebo naopak být zase svobodný, moct létat bez křídel nebo dýchat pod vodou. Každý z nás se někdy zasní... A i když ani ty sny nejsou skutečné, přeci jen existuje cesta, jak je alespoň trochu prožít.

Ingredience:

Také pořád čekáte na to slibované jaro a ono zatím v nevýhlednu? Sice už pod okny kvetou šeříky a ráno nás budí vlaštovčí křik, pilné hospodyňky si mohly svařit první medovou várku a hospodáři se zase potí u sekaček na trávu. Sluníčko a teplo jako by si ale pořád dávalo na čas a při všech barvách v rozkvetlých sadech a loukách je na svět stále ještě mokrý a trochu smutný pohled. Zkusíme si jaro přivolat i k nám všem domů, stačí na to jen nadšení a trocha běžně dostupných materiálů...

Byl první máj, byl lásky čas... Tak to už sice máme za sebou, ale ona taková rozkvetlá třešeň přece nemusí být jediným kvítkem, které stojí za pusu. Aneb nejen v rozkvetlých zahradách je třeba hledati květenu hodnou obdivu a to natolik, že ten, kdož pro ni ohne svůj hřbet, by za ni mohl býti obdařen fyzickým poděkováním - a tím nemyslím násilí! Ona někdy potěší úplně obyčejná sedmikráska schovaná v trávě... Jen se na ni podívejte, možná si najednou i vy uvědomíte, že i v jednoduchosti se skrývá krása - navíc u téhle kytičky je to krása hned sedminásobná!

Notabene, navíc drasticky nepovedené? Byl jsem docela rád, když jsem se probudil. Rozhodilo mne to na celý den, i když popravdě mi to mohlo být úplně jedno, ale uznejte, že nemít čtvrt hodiny před koncem písemky ani jeden příklad z pěti, je na pováženou.

Tak jsem si dal za úkol zjistit - aspoň částečně - jak to s těmi sny vlastně je. Proč si některé zapamatuju, jiné mne dokonce budí, další se vrací i několik nocí po sobě, přestože se je snažím z mysli a postele vypudit. Jak je možné si některé sny "poručit" a jiné ne a ne přijít, jsou-li barevné a když ne, tak proč ne a vůbec, znamenají sny něco?

Kdo by je neměl rád, malí, velcí, staří i mladí. Vždyť všichni jsme na nich vyrostli, většina z nás jim věřila a mnozí o nich snili. Nejedna malá princezna toužila po krásných šatech a zámeckých zahradách, a každý malý kluk alespoň chvíli byl tím slavným rytířem, který skolí zlého draka a zachrání tak celé království. Pohádky tvoří nedílnou součást našeho dětství, ukazují dětem sílu dobra, učí je, vychovávají a zachovávají jejich svět v nevinnosti, jak to mohou dokázat jen a pouze ony.

Pohádky nestárnou, i když jejich posluchači ano. Z hlavy se vytrácí jména a možná i některé souvislosti, ale pohádka se přesto traduje ještě mnoho desítek let, aniž by zanikla.

Snad každý z nás má rád české filmové pohádky. I když se za pohádky nerozdávají filmoví Oskaři, patří naši tvůrci desetiletí ke světové špičce. Aby vznikla pohádka, která bude sklízet úspěchy diváků po několik generací, je zapotřebí nejen dobrý scénář a šikovný režisér.  Pohádky tvoří kostýmy! Krásné šaty princezen, princů, loupežníků i kostýmy strašidel jsou to, co pohádku dělá  přitažlivou.

Psal se duben roku 2007. Takže správně počítáte, nacházíme se o tři roky zpátky. Čekali jsme na tátu, až se vrátí z práce. Dělal tehdy dvanáctky a denní směna mu končila v šest večer. Čekáme, čekáme, už je po Večerníčku a táta stále nikde. Konečně! Vešel do síně a tvářil se záhadně. „Mám překvápko. Přivezl jsem něco Pavlíkovi k narozkám." Ano, náš syn Pavlík slavil v těch dnech své třetí narozeniny.

Manžel zachytil můj tázavý pohled a dodal honem: “Nezlob se, prosím, nezlob se. Když nebudeš chtít, dá se to ještě vrátit.“ Začínala jsem tušit něco hrozného. Odešel do auta a když se vrátil, vedl psa. Ne zrovna malého.

Když není chuť na velké vaření a ani partner nevyžaduje "kus flákoty", jak se u nás říká masu, můžeme upéct třeba slaný koláč. V našich končinách nejsou tolik v oblibě jako třeba u Francouzů nebo Angličanů, ale určitě se neobávejte ho občas připravit. Jeho nespornou výhodou je to, že se dá jíst jak teplý, tak na studeno.